Napsali o nás

Rynáreční ochotníci letos uvádějí hru Hajný v lese usnul, kterou navštívil i redaktor Deníku. Má ale smysl psát recenzi hry, když všech 18 představení bylo vyprodáno ještě dříve, než vůbec herci začali hrát?

Zkusme se spíš zamyslet, proč každý rok skoro čtyři tisíce lidí skoupí lístky na představení, aniž potřebují doporučení od někoho, kdo ho viděl. Proč tolik důvěřují souboru jako celku a čím je přitahuje? Z velkoměst se i na venkov šíří móda konverzačních komedií, kde herci ječí a pobíhají po jevišti. Experimentuje se, předělává se klasika, Romeo má na sobě sako a kravatu. Po celou dobu jsou na pódiu jen jedny těžce „umělecké" kulisy, nezpívají se písně, hodně věcí je v symbolech a náznacích a nejvíc se řeší vztahy.
Kdežto v Rynárci stále vše běží tradičně, jasně a doslovně, jsou to lidové hry. Divák vidí poctivé kulisy, skutečné kostýmy, slyší normální hudbu. Ochotníci si nehrají na velké nóbl umění, nechtějí diváka vzdělávat, znejisťovat nebo testovat.
Zatímco při populárním představení Čtyři dohody na pódiu vypráví jeden jediný herec a převrací váš myšlenkový svět naruby, v Rynárci vám třicet lidí ve fungujícím týmu váš běžný názor na svět potvrdí. A ten názor je: „Svět není úplně dobrý, ale my to nezměníme. Tak se aspoň na chvíli pojďme vrátit tam, kde byl svět idyličtější, ale i v něm bylo plno sympatických hříšníků, kteří podváděli a lhali (a vytunelovali les, jak vypráví letošní hra souboru). Pojďme se smát jim i tomu, jak jsou nám ve svých zmatcích i touhách vlastně podobní."

Vtaženi do hry

To jsou hry jako Dívčí válka, C. k. polní maršálek, Naši furianti, Dalskabáty, Sluha dvou pánů a jiné. Soubor přitom není nijak extra konzervativní ve výběru her, zahraje i modernější věc. Ale nebabrá se v hrách z 19. století, kterých se často zbytečně drží jiní vesničtí a občas i městští ochotníci, a přitom „láska k národu" a podobná „vysoká" a příliš obecná témata už dnes málokoho osloví. Lidé jsou vděčni za frašku, kde sice může být bláznivý děj, ale pořád jsou to lidé z masa a kostí a navíc je celkem jasné, kdo je dobrý, kdo je zlý a kdo je sympatický padouch.
Rynárečtí se správně drží zemitějších komedií. Často v nich padne nějaké to „hovno" či erotické dvojsmysly, ale třeba v dnešních filmech jsou vulgarismy a sex daleko rafinovanější. Současné filmy jsou navíc roztěkané, plné násilí a překombinované, takže do kina si dnes sotva dovolíte vzít prarodiče. Do Rynárce babičku a dědu vzít můžete a oni se baví, je to pro ně navíc jedna z mála společenských událostí. A jsou to často oni, kteří děj také polohlasně okomentují. Jakoby bezděčně jim při nějakém zvratu na jevišti ujede „Ježišmarjá" nebo „A máš to, hochu!". To býval ještě před padesáti lety běžný důkaz toho, že divák je vtažen do hry.
Lepšímu vtažení diváka do hry pomáhá komorní úzké jeviště a těsně přiléhající malé hlediště. Herci mají k divákům blíž a každý se tam cítí jako doma. Není to žádný studený sál s obří oponou. Herci nemusí řvát a i starší lidi je dobře slyší. I zázemí pro herce je hodně malinké - jdete si o přestávce koupit lahvové pivo a škvírou v oponě vidíte, jak tam herci stojí v úzké chodbičce a odpočívají. Další výborná věc je dlouhodobá stabilita souboru pod vedením Miroslava Kumžáka. Když jdete na divadlo po deseti letech, vidíte ty samé herce a těšíte se na ně. Režisér se navíc do herců líp vžije tím, že sám také hraje. A navíc umí scénář upravit tak, aby děj měl spád.
Soubor také od počátku dobře zvládl praktické věci v podobě shánění sponzorů a vypadá to, že se mu daří i generační obměna. Nad některými jeho „troškovskými" fóry (soubor se se Zdeňkem Troškou zná) se může někdo ušklíbat, stejně jako nad tím, že občas zadrhne rým, že někdo hůř intonuje nebo že někdo je na jeviště trošku „dřevo".
Ale je to podobné, jako když posloucháte Katapult nebo Marcela Zmožka. Když ztratíte odstup, ctíte ty lidi a neřešíte nějaké detaily, přijde vám ta jednoduchost velmi sympatická a je vám blízká. A máte ji rádi o to víc, že nějaký intelektuální kritik je schopen to celé strhat. A když herci nedělají zbytečná gesta a divák nemá vysoké nároky, je ochotnické divadlo rynáreckého typu přesně ta společenská událost, kterou stojí za to na dnešní vsi udržet. Zvlášť když se moderní umění počínaje filmem a konče výtvarným uměním tolik vzdaluje běžnému člověku.

8.2.2015 Autor: Jan Mazanec